Jak si založit účet

Protože se mi nechce platit poplatky za vybírání a přeposílání peněz z Česka, rozhodla jsem se, že si založím účet tady v Portugalsku, kam si nechám poslat stipendium z Erasma. Nevím proč jsem si myslela, že založení účtu je jednoduchá záležitost.

Lídia (zaměstnankyně International Office ve škole) mě ochotně nasměrovala do sousední budovy školy, kde prý je mimo jiné i pobočka banky. Tu jsem bez problémů našla a s lehkým srdcem jsem pánovi za přepážkou vysvětlila, že si chci založit účet. On na to že dobře a jaké mám finanční identifikační číslo. ??? Cotoje? No bez toho vám účet založit nemůžu, napřed si musíte pro to číslo.

Tak jsem si nechala vysvětlit, kde se nachází příslušný úřad (naštěstí je jeden v docházkové vzdálenosti od školy) a vyrazila jsem lovit identifikační číslo. Napřed mě trochu vyděsil chaos a rozměry té budovy, ale naštěstí tam byly hned u vchodu informace a paní mě poslala k odpovídajícím přepážkám. Tam jsem vydolovala pořadové číslo z mašinky a jala se čekat. Ještě jsem si zašla na skok do blízkého supermarketu, celkem jsem to odhadovala na půl hodinky. To jde ne?

Jenže pak jsem ke své hrůze zjistila, že jsem sledovala špatný řádek světelné tabule a že jsem svoje číslo asi před 5 minutama propásla. Takže znovu k mašince na pořadí. Tentokrát to vypadalo na dýl, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem se po dobré hodině celkového čekání dostala k milé paní, co mluvila anglicky. Taky Tereza. Číslo bude, žádný problém, dejte mi občanku a adresu. Jenže já si nepamatovala popisné číslo. Chvíli jsem se nešťastně pokoušela dovolat své buddy, ale nic nepomohlo. Naštěstí se mnou měla paní slitování a dala mi papírek, který mi při příští návštěvu ušetří čekání.

Kupodivu mají otevřeno i v sobotu, takže jsem se tam opět dostavila hned druhý den, tentokrát vyzbrojená tou nejúplnější adresou, jakou jsem byla schopná najít. Tak a je to. Za trochu nervů a pouhých 6,40 eur mám cestu k Portugalskému účtu otevřenou. Už potřebuju jen potvrzení, že bydlím kde bydlím. To mi snad dneska donese přítel mé buddy (ta je v Berlíně a on sem má jít ubytovat mojí spolubydlící, která má dnes přijet).

Večer byl "Welcome dinner" ve školní restauraci. Bylo to hezké, příjemně jsme si popovídali a konečně dorazili zbylí Češi. Dva z nich bydlí o dvě zastávky metra ode mě směrem do centra. Ale narozdíl ode mě musí od metra ještě někam autobusem. Po jídle se šlo do centra do barů - v létě to musí být super - ulička plná malých barů, a pití téměř za "české" ceny. Ale v pátek dost pršelo, nás bylo moc, do žádného baru jsme se dovnitř nevešli všichni a tak jsme někdo postávali na dešti. Když se dav pohnul, že se přemístí na uvítací erasmáckou párty (bylo kolem 00:15), využila jsem příležitosti a v metru se odpojila abych zamířila domů (a stejně tak i Martin, Michal, Eva a Petra).

V sobotu jsem se konečně chtěla podívat do centra. Doufala jsem, že se mnou půjdou dvě Norky, ale ty se nakonec byly podívat po nějakých bytech, tak jsem šla sama. Zcela výjimečně nepršelo, v tom jsem měla štěstí. Navíc jsem ráno pověsila pračku. Ale nevěděla jsem pořádně kam jít. Nakonec jsem zamířila k řece, abych aspoň viděla most v San Francisco stylu a pak jsem si řekla, že nastoupím na první autobus co uvidím a nechám se někam odvézt. Nakonec to docela vyšlo, vystoupila jsem na poměrně hezkém náměstí a pak se vyšplhala do kopce, kde jsem našla druhý konec "výtahu" (oni mají v Lisabonu místo lanovky takový výtah, no... snažila jsem se ho vyfotit - viz. magica.rajce.net). Taky jsem objevila romantické náměstíčko u rozpadlého gotického kostela bez střechy, ze kterého je dnes muzeum archeologie.

Ale to už zase začínalo pršet a já si říkala, že třeba ještě stihnu dojet domů, než mi úplně zmokne prádlo. Jakýmsi zázrakem jsem to přesně stihla a většina prádla byla dokonce suchá. Tak jsem se šla najíst a pokecat s Peťou, protože na 10 večer jsem byla pozvaná na posezení k Francouzce Eleanor před tím, než se půjde do tanečního klubu.

Jak bylo přes den krásně, tak se to k večeru úplně pokazilo. Foukal silný vítr, a hodně pršelo. Když jsem vylézala z metra ve městě, tak mě to málem smetlo. Fakt hnus. Deštník nebyl k ničemu. Ale byla jsem ráda, že jsem mezi lidma a můžu si trochu popovídat. Do klubu jsem ale nakonec nešla - chtěli tam jít "brzy, než tam bude fronta - chvíli před 2:00". Navíc bylo vstupné 10 euro. Zase tak moc pařící náladu jsem neměla. Domů jsem dojela tím úplně nejposlednějším metrem a ve 2 jsem šla spát.

Dneska jsem chtěla zkusit jít do místní "International baptist church". Byl to otřesný zážitek. Bylo jich dohromady i s pastorem snad 10, všichni kromě jedné paní černoši a měla jsem dost potíže rozumět jejich angličtině. Když zpívali, tak nahlas a každý s vlastním rytmem a melodií. Na reprodukovanou hudbu pseudovarhanů se neohlížel nikdo. A pak přišlo kázání. Tři čtvrtě hodiny pořád dokola o tom samém, vydatně prokládané výkřiky "Praise God!" s odpověďmi "Haleluja!" a "Amen." V jednu hodinu jsem utekla.

Teď si mezi psaním blogu chatuju s Peťou a čekám, kdy dorazí ta moje spolubydlící (už tu měla být před hodinou a půl). ...Jéje, tak zrovna dorazila. Tak zatím ahoj.