Včera jsme se ještě se 3 dalšíma Čechama vypravili na výlet do Sintry, abychom napravili nedostatek prvního výletu. Tehdy nás vzali jen do zámku přímo ve městě a do vily s pohádkovou zahradou. Na otázky jestli půjdem na ty "hrady na kopci" nám bylo řečeno, že je to moc daleko. Ale asi to tak bylo lepší, v menší skupince jsme si to nakonec možná užili líp. Tak tedy:
V půl dvanácté jsme dorazili vlakem do Sintry a šli se vybavit informacemi na tourist info spot, který je šikovně přímo na nádraží. Anglicky umí, takže žádný problém. Nahoru nám to prý bude trvat cca 40 minut. No asi nakonec jo, ale po cestě jsme dost blbli s foťáky, takže těch 40 minut je počítáno na dostatečně volné portugalské tempo.
Šťastní, že jsme nezabloudili, jsme se chtěli vrhnout na prozkoumávání prvního hradu (nebo spíš už jen hradeb). Jenže nás trošku zarazila cena. Počítali jsme s 2,5 eury, ale panáček tvrdil, že 5 a ani "estudantos" ho neoblomilo. Nakonec nám nabídl, že kdybysme chtěli na oba hrady dohromady, tak to bude za 11. To už se nám zamlouvalo víc, protože o tom druhém hradu jsme měli zjištěno, že vstup stojí 10 eur. Po válečné poradě jsme se rozhodli ke koupi. Ale to prý nejde. Panáček že nám může prodat jen vsup na svůj hrad, pro kombinovaný lístek si musíme jinam. Tak jsme se zase vydali na cestu.
Moc jsme nevěděli kudy, ale ono se tam nikam jinam pořádně dojít nedá, takže jsme turistické centrum našli a lístky úspěšně zakoupili. Všichni už jsme měli pořádný hlad, tak jsme se vydali nejkratší cestou k druhému hradu. Ten byl původně klášter a vypadá trošku nesourodě, ale má své kouzlo. Hlavně je veliký, na vysokém kopci, s omračujícími výhledy do kraje a bizarními sochami.
Na nádvoří jsme si sedli na špalky a dali se do jídla. Tu se k nám přiloudala číča, očividně v tom a jak byla na metr od nás, tak si sedla a začala usedavě mňoukat a smutně se dívat. Kdybych nevěděla, že je to kočka, řeknu, že dělala psí oči. No fakt loudila jak pes. Ale to je vůbec zvláštnost portugalských hradů - zatím jsem byla na 3 a všude měli spousty koček.
Po jídle jsme konečně začali patřičně obdivovat hrad. Dá se to tam opravdu dobře prolézt, výhledy - darmo mluvit, však se můžete podívat na fotky a interiéry mají také moc hezky naaranžované. Asi po hodině a půl nebo dvou jsme se vrátili k prvnímu hradu - ruinám a hrdě jsme na pána mávali lístky. Vyštípl nám do nich netopýra a už jsme mohli jít (na prvním hradu štípali palmičku).
Tedy nevím, jestli už jsem to zmiňovala, ale Lisabon je všechno, jen ne originální. Má most jako v San Francisku, sochu Ježíše jak v Riu, viděla jsem vstup do metra jak v Paříži - no a tady jsme vylezli na Velkou Čínskou zeď. No dobře, rozměry se té originální rovnat nemůžou, ale posuďte sami z fotek - člověk by se na chvíli splést mohl. A zase ty dechberoucí výhledy.
Když jsme se dostatečně pokochali, tak jsme zahájili sestup. Ještě jsme měli v plánu navštívit nejzápadnější výběžek Evropy - Cabo da Roca. Autobus nám jel v 5, měli jsme to akorát na západ slunce. Nohy už nás bolely, ještěže tam ten autobus stál dost dlouho před odjezdem a nechal nás nastoupit. Jenže pak se rozjel. Řidiči zřejmě vůbec nevadilo, že je silnice úzká a kroutí se. A to že má červenou taky neznamená, že by ještě chvilku nemohl přidávat plyn. O úsporné a plynulé jízdě mu asi nikdy nikdo neřekl. Klukům z té jízdy bylo dokonce šoufl.
Ale není nad šťastné konce a i my se dočkali své zastávky. Přesně jsme ten západ stihli. Rozeklané útesy, vlny se tříštili o skály v propasti pod námi a za obzorem Amerika. Příště si vyhradíme víc času trošku víc to prozkoumáme. Ale ten den už jsme toho měli plné zuby a tak jsme po hodině rádi (relativně) nastoupili do autobusu, který nás odvezl do Cascais a odtamtud tradá vlakem do Lisabonu.
A já se prozatím loučím a zítra vyrážím do Cascais na pláž :-)

Škola je tady

Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale teď už to asi o moc lepší nebude. Tenhle týden mi začala škola a jak je dobrým zvykem eurokreditových systémů, máme všude nějaké skupinové i individuální úkoly a projekty. Narozdíl od toho, jak to obvykle vypadá na VŠE však nemáme jeden deadline pro prezentaci a hotovo (popřípadě ještě jeden deadline ve zkouškovém pro seminárku), ale máme něco odevzdávat téměř každý týden. Haha. Takže teď jsem například asi 45 minut trávila rozesíláním e-mailů ohledně všech čtyř předmětů ve snaze domluvit si interní termíny a schůzky skupin.
Celkově jsem ale, pokud jde o předměty, zatím spokojená. Vypadá to, že budou zajímavé, prakticky zaměřené a že se sice v průběhu trimestru (semestr mají rozdělený na dva trimestry) asi zblázním, ale závěrečná zkouška má většinou minimální váhu - tak se aspoň pak nebudu muset učit.
Taky jsem zjistila, že Católica je soukromá škola a ti méně šťastní, kteří musí platit školné, prý platí asi 500 euro měsíčně a navíc za každou zkoušku, kterou jdou dělat. Zdejší studenti asi mají zazobané rodiče.
Každopádně už jsem se tu zabydlela. Za minulý týden nám stihli zavést wifinu a teplou vodu. A taky přišlo sluníčko. Hurá.

Už jsem se zmiňovala o tom, že tu mají náramně hlučné metro? Asi ne, tak já vám to povím. První věc je, že samotné vlaky nadělají strašný rámus. Pořádně se ani nedá poslouchat mp3 přehrávač. Do toho ještě hlásí každou stanici a to patřičně hlasitě, aby přeřvali ten vlak. No a aby toho nebylo málo, tak ve stanicích permanentně vyhrávají reproduktory hudbu, popřípadě se z nich linou poučná hlášení, kterým samozřejmě nerozumím.

Ale teď něco optimističtějšího. Včera jsem se prvně po absolvování testů vypravila do bazénu. Zaplatila jsem si kartičku a sebevědomě zamířila k turniketům. Protáhnu kartičku jednou - nic. Podruhé z jiné strany - taky nic. Paní za přepážkou na mě něco mává - aha, portugalsky sice nerozumím, ale povedlo se jí mi sdělit, že to mám přikládat zepředu před takové kolečko. Tak jo. První zkouška inteligence složena.

Kde jsou šatny už vím, tak zamířím přímo tam. Když si ovšem spokojeně dávám věci do skříňky, paní šatnářka se mě otáže kamže to jako jdu (vše v portugalštině, anglicky ta dobrá paní neumí ani slovo, ale každou návštěvu si se mnou vydatně povídá - dneska taky). Tak odvětím, že do "piscine" - bazénu. A ona že to teď nepůjde a že se můžu vrátit ale až tak v půl čtvrté. Vůbec nechápu proč, otvíračky mají cca od 7 do 22, tak v čem je problém?

Optala jsem se jedné slečny v šatně, která anglicky naštěstí uměla. Prý že neví, ale zeptala se a vyšlo z toho, že mají uklízecí pauzu! Když jsem se pak ptala na recepci, proč to není na letáčku, tak mi ukázali, že to tam je - mrňavým písmem mezi spoustou poznámek pod čarou. No nic. Tak jsem holt šla napřed do školy na internet a do bazénu jsem se vrátila později. Jinak plave se tam dobře, mají bazén 50x25m, lidí tam moc není, pohoda.

Další veselý fakt je, že pořád ještě nemám rozvrh. V pondělí začíná škola, ale to jim očividně nevadí. Ti šťastnější z nás, kteří rozvrh mají se ovšem taky přehnaně neradují, protože sice ví, kdy jim začíná jaký předmět, ale neví kde. Proč se obtěžovat s detaily, že? Ana Rita (koordinátorka pro zahraniční studenty) mi řekla, že mi ještě dneska rozvrh pošle. Nicméně je 17:43 a rozvrh nikde. Tak jsem zvědavá, do kolika pracují. Nebo že by pracovali ještě v sobotu?

Ráda se s vámi podělím o rozuzlení, ale zase až příště, tak se mějtě krásně, ahoj.

V pondělí jsme měli kurz portugalštiny jen do 11, tak jsem měla dost času dokončit své snažení ohledně účtu. Tentokrát už jsem opravdu měla vše potřebné a během půlhodiny jsem měla účet bez jakýchkoli poplatků. Jen případné platby do zahraničí prý budu platit – cca 1 euro za odchozí platbu. Pro člověka vychovaného českými bankami to zní jako pohádka. Nádavkem jsem dostala další sim kartu a mikinu s logem školy. Pro platební kartu si půjdu v pondělí.
Po nezbytné dvouhodince na internetu jsem měla sraz s jednou Francouzkou, která se chtěla podívat na byt. Nakonec ho nechtěla, což mi bylo líto, protože je sympatická a má tu auto :-) Cestou do bytu jsme se ještě stavily v bazénu vyzkoumat podmínky pro sportovní vyžití. Než vás tady pustí plavat, tak se musíte nechat otestovat a zaregistrovat. Naštěstí testování probíhá každý den 3x denně vždy v rozmezí alespoň 1 hodiny, takže to není zas takový problém. Za samotné testování se nic neplatí, až za registraci – 12,5 eura (to jen v únoru, jinak to prý je 25... a to mluvím o studentských cenách).
Večer jsem konečně měla příležitost si trochu popovídat se svou novou spolubydlící. Jmenuje se Sylvie. Narodila se v Lucembursku, její rodiče jsou Portugalci, má portugalský pas a studuje ve Francii. Mluví francouzsky, portugalsky, lucembursky, německy a anglicky. První tři (alespoň myslím) na úrovni rodilé mluvčí. To je jízda, co? Anglicky prý mluví nejhůř, ale já bych řekla, že mluví dost dobře. Jinak je velmi milá a sympatická, dneska tu prý uklízela (asi že neměla co dělat, moc se nedivim, byla tu celý den sama), večer se mnou půjde na erasmáckou párty.
Testy na plavání jsem si udělala dnes odpoledne. Nejnáročnější ovšem bylo dostat se na bazén přes vrátného a šatnářku, kteří neuměli ani slovo anglicky. Se spoustou úsměvů a parodií na portugalská slova “testos” a “nataçao” jsem se nakonec propracovala až k trenérovi, který už anglicky uměl. Zaplavala jsem si pár bazénů (4x libovolně, a pak ještě pro případ že bych chtěla hodiny s učitelem jsem předvedla po dvou bazénech od každého stylu) a na důkaz svého výkonu jsem pak obdrzěla vyplněný papír. Spokojeně jsem se osprchovala v TEPLÉ vodě (na bytě teče jen taková, která sotva uniká označení vlažná) a vyrazila k registraci. Bohužel nepřijímají platby Visou a neměla jsem dost hotovosti, tak si to zaplatim až vyrazím poprvé plavat. Jinak za 38 euro budu mít na 3 měsíce neomezený přístup do bazénu.
Tak to bude pro dnešek zase všechno. Za chvíli vyrážíme i se Sylvií na tu párty, snad konečně půjdu i na samotnou párty a ne jen na “pre-party” (na samotnou party se vyráží až po půlnoci). Podmínky mám ideální – party se koná kousek od zastávky mého nočního autobusu. Tak Vivat Lisboa :-)

Jak si založit účet

Protože se mi nechce platit poplatky za vybírání a přeposílání peněz z Česka, rozhodla jsem se, že si založím účet tady v Portugalsku, kam si nechám poslat stipendium z Erasma. Nevím proč jsem si myslela, že založení účtu je jednoduchá záležitost.

Lídia (zaměstnankyně International Office ve škole) mě ochotně nasměrovala do sousední budovy školy, kde prý je mimo jiné i pobočka banky. Tu jsem bez problémů našla a s lehkým srdcem jsem pánovi za přepážkou vysvětlila, že si chci založit účet. On na to že dobře a jaké mám finanční identifikační číslo. ??? Cotoje? No bez toho vám účet založit nemůžu, napřed si musíte pro to číslo.

Tak jsem si nechala vysvětlit, kde se nachází příslušný úřad (naštěstí je jeden v docházkové vzdálenosti od školy) a vyrazila jsem lovit identifikační číslo. Napřed mě trochu vyděsil chaos a rozměry té budovy, ale naštěstí tam byly hned u vchodu informace a paní mě poslala k odpovídajícím přepážkám. Tam jsem vydolovala pořadové číslo z mašinky a jala se čekat. Ještě jsem si zašla na skok do blízkého supermarketu, celkem jsem to odhadovala na půl hodinky. To jde ne?

Jenže pak jsem ke své hrůze zjistila, že jsem sledovala špatný řádek světelné tabule a že jsem svoje číslo asi před 5 minutama propásla. Takže znovu k mašince na pořadí. Tentokrát to vypadalo na dýl, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem se po dobré hodině celkového čekání dostala k milé paní, co mluvila anglicky. Taky Tereza. Číslo bude, žádný problém, dejte mi občanku a adresu. Jenže já si nepamatovala popisné číslo. Chvíli jsem se nešťastně pokoušela dovolat své buddy, ale nic nepomohlo. Naštěstí se mnou měla paní slitování a dala mi papírek, který mi při příští návštěvu ušetří čekání.

Kupodivu mají otevřeno i v sobotu, takže jsem se tam opět dostavila hned druhý den, tentokrát vyzbrojená tou nejúplnější adresou, jakou jsem byla schopná najít. Tak a je to. Za trochu nervů a pouhých 6,40 eur mám cestu k Portugalskému účtu otevřenou. Už potřebuju jen potvrzení, že bydlím kde bydlím. To mi snad dneska donese přítel mé buddy (ta je v Berlíně a on sem má jít ubytovat mojí spolubydlící, která má dnes přijet).

Večer byl "Welcome dinner" ve školní restauraci. Bylo to hezké, příjemně jsme si popovídali a konečně dorazili zbylí Češi. Dva z nich bydlí o dvě zastávky metra ode mě směrem do centra. Ale narozdíl ode mě musí od metra ještě někam autobusem. Po jídle se šlo do centra do barů - v létě to musí být super - ulička plná malých barů, a pití téměř za "české" ceny. Ale v pátek dost pršelo, nás bylo moc, do žádného baru jsme se dovnitř nevešli všichni a tak jsme někdo postávali na dešti. Když se dav pohnul, že se přemístí na uvítací erasmáckou párty (bylo kolem 00:15), využila jsem příležitosti a v metru se odpojila abych zamířila domů (a stejně tak i Martin, Michal, Eva a Petra).

V sobotu jsem se konečně chtěla podívat do centra. Doufala jsem, že se mnou půjdou dvě Norky, ale ty se nakonec byly podívat po nějakých bytech, tak jsem šla sama. Zcela výjimečně nepršelo, v tom jsem měla štěstí. Navíc jsem ráno pověsila pračku. Ale nevěděla jsem pořádně kam jít. Nakonec jsem zamířila k řece, abych aspoň viděla most v San Francisco stylu a pak jsem si řekla, že nastoupím na první autobus co uvidím a nechám se někam odvézt. Nakonec to docela vyšlo, vystoupila jsem na poměrně hezkém náměstí a pak se vyšplhala do kopce, kde jsem našla druhý konec "výtahu" (oni mají v Lisabonu místo lanovky takový výtah, no... snažila jsem se ho vyfotit - viz. magica.rajce.net). Taky jsem objevila romantické náměstíčko u rozpadlého gotického kostela bez střechy, ze kterého je dnes muzeum archeologie.

Ale to už zase začínalo pršet a já si říkala, že třeba ještě stihnu dojet domů, než mi úplně zmokne prádlo. Jakýmsi zázrakem jsem to přesně stihla a většina prádla byla dokonce suchá. Tak jsem se šla najíst a pokecat s Peťou, protože na 10 večer jsem byla pozvaná na posezení k Francouzce Eleanor před tím, než se půjde do tanečního klubu.

Jak bylo přes den krásně, tak se to k večeru úplně pokazilo. Foukal silný vítr, a hodně pršelo. Když jsem vylézala z metra ve městě, tak mě to málem smetlo. Fakt hnus. Deštník nebyl k ničemu. Ale byla jsem ráda, že jsem mezi lidma a můžu si trochu popovídat. Do klubu jsem ale nakonec nešla - chtěli tam jít "brzy, než tam bude fronta - chvíli před 2:00". Navíc bylo vstupné 10 euro. Zase tak moc pařící náladu jsem neměla. Domů jsem dojela tím úplně nejposlednějším metrem a ve 2 jsem šla spát.

Dneska jsem chtěla zkusit jít do místní "International baptist church". Byl to otřesný zážitek. Bylo jich dohromady i s pastorem snad 10, všichni kromě jedné paní černoši a měla jsem dost potíže rozumět jejich angličtině. Když zpívali, tak nahlas a každý s vlastním rytmem a melodií. Na reprodukovanou hudbu pseudovarhanů se neohlížel nikdo. A pak přišlo kázání. Tři čtvrtě hodiny pořád dokola o tom samém, vydatně prokládané výkřiky "Praise God!" s odpověďmi "Haleluja!" a "Amen." V jednu hodinu jsem utekla.

Teď si mezi psaním blogu chatuju s Peťou a čekám, kdy dorazí ta moje spolubydlící (už tu měla být před hodinou a půl). ...Jéje, tak zrovna dorazila. Tak zatím ahoj.

Zařizování a zabydlování

Ve středu jsem poprvé vstávala v 7 ráno, abych stihla svůj kurz portugalštiny. Do zimy v pokoji se mi nechtělo vystrčit ani nos, ale když jsem konečně vylezla, tak už to tak strašné nebylo. Cestou k metru ještě přemítám nad tím, kde a jak si nechám vystavit kartičku na metro a nadávám na Portugalce, že to nemůžou mít jednoduché jako u nás v Praze, kde člověk prostě jde, a kupón koupí. Tady je nutné vyplnit formulář s adresou, telefonním číslem, číslem občanky nebo pasu, datem narození a vůbec. K čemu to všechno, když žádnou slevu stejně nedostanu?!
První nápor výuky byl opravdu vydatný. Pan profesor asi něco slyšel o moderních metodách a tak se neobtěžuje překládáním a zpočátku ani psaním. Deset minut dokola opakuje „Chamo-me Vitor.“, což občas proloží otázkou, na kterou si sám odpoví. Když konečně začínáme rozeznávat jednotlivá slova, nutí nás taky se vyjádřit. Po 4 hodinách výuky s půlhodinovou přestávkou se umíme představit a říct odkud jsme. Hlavu mám jak meloun.
Po hodině ještě zůstávám ve škole, abych si mohla zaskypovat s Peťou (bez toho bych nepřežila :-). Když se od počítače odtrhnu, vyrážím zařizovat „VivaLisboa“ - kartičku na metro. Nabyla jsem dojmu, že tu jakousi minikancelář mají na každé zastávce. Paní u skleněné kukaně v metru mě ale vyvádí z omylu. Ochotně mi poradí, že pokud si kartičku budu vyřizovat o stanici dál, můžu ji mít hotovou už zítra a to za pouhých 10 euro (oproti 7 euro za kartičku v 10-ti denní lhůtě). Musím Portugalcům připsat body za jejich angličtinu. Nevím, jak bych pochodila u nás. Nemluví tu sice každý, ale ještě se mi nestalo, že bych se nedomluvila nebo nedozvěděla potřebné informace.
Na zastávce „Campo Pequeno“ jsem minikancelář našla hned. Během čekání ve frontě mi došlo, že mi moje buddy do formuláře vyplnila číslo pasu, ale já s sebou měla jen občanku. Co teď? Fronta byla dlouhá, nový formulář a znovu čekat se mi nechtělo. Paní za sklem naštěstí ani nemrkla, číslo přelepila bílou páskou a přepsala. Tak zítra po třetí hodině...
Spokojená, že zítra bude kartička a že se mi cestou povedlo i dokoupit pár „nezbytností“ jedu zpátky do bytu najíst se, abych stihla být v 17:00 zase na zastávce u školy. Tam mám sraz s Juliem – Francouzem, který tu měl bydlet se mnou, ale nakonec nebude. Přišel pozdě o pouhých 15 minut, na Francouze dobrý výkon :-)
Ve škole nám od 18:00 začíná „Welcome Session“ - uvítací schůzka pro erasmáky. Zatím nás dorazila jen asi polovina, celkem má přijet kolem 50 studentů. Slečny a paní z oddělení zahraničních vztahů nám představily školu a zdůraznily, že budeme muset hodně studovat, protože obzvláště magisterský program je náročný, vyžaduje se práce v týmech, a že často budeme ve škole od rána do večera. Škola je mimochodem otevřená 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Takže žádné ulejvání! Jedním dechem ovšem přidávají, že jsme tu od toho, abychom si to tu taky užili a proto choďte na párty, jezděte na výlety a bavte se! Před závěrečnou procházkou po škole nám ještě daly čas na částečně organizované rozhovory mezi s sebou – organizace spočívala v povinné výměně partnera jednou za pár minut.

Druhá lekce portugalštiny už je o něco stravitelnější. Přichází dost nových lidí, takže se něco opakuje a ta slova už nezní tolik cize. Jen to šišlání ještě není podle vkusu pana profesora. Prý nemám říkat „é“, když je to „é“...časem se to určitě zlepší.
Na večer jsem byla pozvaná od svojí buddy, že jde ven s kamarádkami, a jestli chci s nimi. Chtít bych třeba i chtěla, ale měly sraz v 00:30! Tedy byli jsme varováni, že noční život začíná zhruba půlnocí, takže to takový šok nebyl, ale vzhledem k tomu, že mám další den ráno zase školu, tak nakonec odmítám.
Ve 3 si jedu pro VivaLisboa, už se těším, že nebudu muset řešit útratu za dopravu. Další dobrá zpráva je, že konečně budu mít internet i v bytě. Moje buddy mi přivezla modem a ovladače. Zprovoznění mi sice chvilku zabralo (hlavně kvůli tomu, že jsem musela pořád restartovat počítač), ale zadařilo se a už můžu být on-line i v posteli :-)
Zítra budeme mít „Exchange Dinner“ a snad se s někým domluvím na víkend, třeba na procházku Lisabonem... uvidíme. Tak zatím.

Seznámení s Lisabonem

V neděli 25. ledna jsem po těžkém loučení a dlouhém čekání nastoupila na zpožděný let z Vídně do Lisabonu. Místo klimbání a poslouchání hudby si ke mně na prázdné sedadlo přisedl Rakušák Felix s tvrzením, že jeho soused je nudný a že si chce povídat. Tak jsem téměř celé 3 hodiny nakonec udržovala konverzaci převážně o našich cestách (on jel do Brazílie za kamarádem a v Lisabonu čekal na další let 14 hodin).

Přistávání bylo nádherné. Město, které jsem předtím znala jen z "googlemaps" najednou svítilo v povědomých obrysech pode mnou. Po vyzvednutí zavazadel jsem trochu znejistěla v poloprázdné hale - jestli tu není moje buddy, tak teda nevím, co budu dělat. Nakonec jsem jí našla - jen jsme se hned nepoznaly.

Do prázdného bytu mě vzala autem. O MHD moc nevěděla, o sportu taky ne a anglicky že prý umí jen málo. Dům byl zvláštně cítit, po chvíli jsem to indentifikovala jako kostelní zatuchlinu. Oni totiž opravdu nemají žádné topení a v zimě (která je deštivá s teplotami kolem 10 stupňů) jednoduše netopí. Byly asi 3 ráno místního času (čili 4 našeho) a já si řekla, že si aspoň před spaním dám teplou sprchu, ať se rozhřeju. Tak to jsem se spletla. Tekla jen ledová a ledová. Ráno mi buddy řekla, že už tu karmu zapla. No co se dalo dělat, šla jsem se zavrtat do peřin. Jenže ne a ne usnout a nebylo to jen nervozitou a stresem. Byla tam prostě kosa. Tak jsem někdy ve 4 znovu vylezla a vybalila svůj teplý spacák od Peti - díky moc za něj. Přes spacák jsem hodila i tu peřinu a stáhla šňůrky co to dalo. Trochu horko mi začalo být až před probuzením kolem 8 ráno.

Posnídala jsem zabalená do deky a trochu jsem se podivila, když kolem deváté přišla moje buddy (den předtím tvrdila, že musí ráno brzo do školy). Vylezlo z ní, že teprve pojede. Tak jsem šla rovnou s ní. Sešla se s kamarádkama a dělaly statistiku, já zatím surfovala na jejich eduroamu, na který se mi daří přihlásit na můj účet z VŠE - jak jsem mohla na ten eduroam nadávat :-)

Oběd vařila buddy s kamarádkou. Tak jsem si aspoň trochu vybalila. Ony že musí studovat a tak jsem se vydala na nákupy sama. Trošku jsem to přehnala časově i objemově, takže když jsem se vrátila, měla jsem ruce jak orangutan a buddy už odjela domů. Chvíli jsem myslela, že nezvládnu odemknout vchodové dveře, naštěstí opět zvítězil rozum nad hmotou, a tak jsem se do zimy domova úspěšně vrátila - bylo 19:30.

Zbývaly mi síly právě tak na to, abych povečeřela a podívala se k tomu na film. Poučená ze včerejška jsem se už nepokoušela spolehnout pouze na peřiny, takže mi tentokrát nebyla taková zima. Ale doopravdy jsem se zahřála teprve když jsem si spacák přehodila i přes hlavu. To se mi také stalo osudným a s myšlenkou, že počítač vypnu za chvilku jsem spokojeně usnula.

Ráno jsem se probrala zase kolem 9. Dneska jsem měla odpoledne info schůzku ve škole, dopoledne jsem si chtěla dovybalit a zvelebit pokojík. V obojím jsem byla celkem úspěšná, výlet do školy už tak úspešný nebyl. Z metra jsem vyrazila celkem sebevědomě a zaradovala jsem se, když jsem kolem sebe uviděla spoustu budov škol. No jo, jenže ta moje jaksi nikde. Párkrát jsem se zeptala na fakultu managementu a ekonomie, ale nic. Až posléze jsem zjistila, že se musím ptát na Católiku jako takovou, protože ty ostatní fakulty náležely k Lisabonské univerzitě.

Naštěstí moje čtvrthodinové zpoždění ničemu nevadilo, vyfasovala jsem přivítací balíček a info a dala se do hledání posezení u zásuvky. Posezení by bylo, ale zásuvky skoro nikde a když už byly, tak tam někdo seděl a z těch "někdo" skoro nikdo ty zásuvky nepoužíval. To mě trochu dožralo. Nakonec jsem se s omezeným časem na internetu smířila, ale vypadá to, že stihnu všechno, co jsem chtěla :-)

Zítra od 9 ráno mi začíná kurz portugalštiny, tak jsem zvědavá. Večer bude uvítací večeře, přišla mě na 10 eur, tak doufám, že bude stát za to. Tádydádydadádá.... a to je vše přátelé, až si vzpomenu, tak zase něco přidám :-) Možná sem půjsou dát i fotky, kdyby ne, tak určitě budou na magica.rajce.net - ale zatim tam nic neni.  A jestli chcete poznat, co je zima, jeďte do jižních zemí v zimě.